Cukr jako nenápadná a nebezpečná droga

Podle posledních průzkumů je nadměrné užívání bílého rafinovaného cukru jeden z hlavních důvodů nárůstu alergií a poruch imunitního systému. Přitom si spousta lidí neuvědomuje, že je cukr obsažen skoro ve všech zpracovaných potravinách. Podle britského Daily Telegraph (celý článek zde) by obaly sladkých nápojů měly obsahovat podobná varování jako jsou na krabičkách od cigaret.

Cukr na rozdíl od tuku a jiných živin ovlivňuje chuť a vytváří neustálou touhu po jeho nadměrné konzumaci. Na cukru je specifická závislost. Stejně jako kuřáci mají neustálé nutkání si zakouřit, lidé závislí na cukru mají neustálé nutkání dát si něco sladkého.

Přirozená odměna, nepřirozená náhražka

Neurověda vnímá jídlo jako „přirozenou odměnu“. K tomu aby byl člověk šťastný potřebuje nejenom jídlo, ale i sex a péči o ostatní. Tyto záležitosti musí být příjemného charakteru, aby byly takovéto projevy chování posíleny a opakovány. Evoluce má za následek mezolimbické dráhy v mozku, systém, který nám toto odměňování dešifruje. Když uděláme něco příjemného, svazek neuronů nazvaný ventrální tegmentální oblast použije neurotransmiter dopamin k vyslání signálu do jiné části mozku zvané nucleus accumbens. Spojení mezi nucleus accumbens a prefrontální kůrou určuje naše hnutí odpovědnosti, zda-li si mám to další sousto toho skutečně skvělého čokoládového dortu dát anebo ne. Prefrontální kůra (Prefrontal Cortex) taktéž aktivuje hormony, které říkají našemu tělu: „Ten koláč je fakt moc dobrý a budu si to pamatovat i do budoucna.“

Je všeobecně známo, že každá potravina má svou specifickou chuť a specifický dopad na lidské tělo. Většina z nás bude radši preferovat sladké, na rozdíl od kyselého či hořkého jídla, protože mezolimbické cesty v nás posilují dojem zdravého zdroje sacharidů. Když naši předkové sklízeli ovoce, tak kyselá chuť znamenala „nedozrálé“, zatímco hořkost upozorňovala na možnost „jedovatosti“. Sladká chuť v přírodě znamená, že jídlo je dobré, kaloricky vydatné a není jedovaté ani zkažené. Sacharidy jsou velmi rychlým zdrojem energie. V pravěku byla vydatná potrava vzácným jevem, a tudíž, když naši předkové našli sladké plody, bobule, med či sladké šťávy, přejedli se jimi, protože nevěděli, kdy zase takový poklad znovu objeví.

Před deseti lety se odhadovalo, že průměrný Američan spotřeboval 22 lžiček cukru denně, což je navíc 350 kalorií; od té doby se množství mohlo změnit a patrně k horšímu. Před několika měsíci, jeden odborník odhadl, že průměrný Brit zkonzumuje 238 lžiček cukru každý týden. V současnosti, z pohodlí širokého výběru potravin je skoro nemožné narazit na zpracované potraviny, které neobsahují cukr, který je přidán z důvodu lepší chuti či pro uchování a konzervaci daného jídla. Chemicky se cukr označuje jako sacharóza. Tvoří ji molekula fruktózy a molekula glukózy. V lidském těle se sacharóza během procesu trávení rozkládá zpětně na tyto dva jednoduché cukry.

Tyto přidané cukry jsou záludné a nevědomě jsme se na nich stali závislí. Stejným způsobem, jakým návykové látky (jako jsou nikotin, kokain či heroin) ovlivňují mozkové dráhy odměny a tak se stáváme závislými. Tato zvyšující se neuromozková aktivita a důkazy o změně chování naznačují, že cukr je návykový a to stejně jako ty tři výše zmíněné látky.

Závislost na cukru je skutečná

Ze zkušeností lidí, kteří začínají s paleo stravou, kde je cukr úplně vyloučen víme, že prvních pár dnů bez cukru je to docela drsné. Máte podobný pocit jako při detoxikaci u drog. Ale s nedostatkem cukru se dá vypořádat při konzumaci dostatečného množství sacharidů. Jsou zde čtyři hlavní složky závislosti: záchvatové přejídání, stažení, touha a křížová senzibilita (představa, že jedna návyková látka dokáže „nahradit“ tu stávající). Všechny tyto složky byly pozorovány ve zvířecích modelech závislosti na cukru, jakožto i u drog.

Typický experiment vypadá asi takto: Krysy se vystaví 12ti hodinové hladovce a poté mají dalších 12 hodin volný přístup k cukru a pravidelný přísun žrádla. Po měsíci v tomto režimu se krysy chovají podobně jako při závislosti na drogách. Budou upřednostňovat cukr před běžnou stravou. Taktéž vykazují příznaky úzkosti a deprese během období, kdy jsou bez žrádla. Když jsou krysy, které jsou „ošetřeny cukrem“ později vystaveny drogám (např. kokain, opiáty), vyznačují se stejným závislostním chováním jako krysy závislé na cukru. Stejně jako drogy, cukr způsobuje uvolnění dopaminu v nucleus accumbens (část mozku, která hraje důležitou roli v mechanismech odměny, potěšení, smíchu, závislosti, agrese, strachu, a také placebo efektu). V dlouhodobém horizontu a pravidelnou konzumací cukru skutečně mění projevy genu a dostupnost dopaminových receptorů středního mozku a frontálního kortexu. Konkrétně cukr zvyšuje koncentraci typu excitačního receptoru zvaného D1, ale přitom snižuje jiný typ receptoru s názvem D2, který je inhibiční (potlačující některé procesy v těle). Pravidelná konzumace cukru potlačuje činnost přenašeče dopaminu – proteinu, který pumpuje dopamin ze synapsí (spojení neuronů v mozku). Stručně řečeno to znamená, že opakovanou konzumací cukru dochází k dlouhodobému „narušení“ přirozené práce dopaminu, čímž je způsoben lepší pocit „přirozené odměny“ ze sladké stravy a ještě vyšší potřeba cukru k aktivaci dopaminových receptorů než v době minulé. Mozek se stává tolerantním na cukr a zároveň vzrůstá potřeba dosáhnout „cukrového rauše“.

Absťák po cukru

Ačkoliv tyto studie byly provedeny u hlodavců, není přehnané říct, že v lidském mozku probíhají úplně stejné primitivní procesy. Chutě na sladké budou detoxikaci jistojistě provázet, ale tyto pocity jsou spíše psychologického rázu. První týden je nejhorší, ale postupem času pak i tato nechtěná nutkání ztrácejí na síle. Ve studii Carla Colantuoniho a spol. (univerzita Princeton) z roku 2002 je uvedeno, že potkani, kteří podstoupili typickou závislostí na cukru si taktéž prošli „fází s abstinenčními příznaky“. Ty se odstraňují určitou dietou nebo aplikací naloxonu, léku používanému k léčbě závislosti na opiátech, který se váže na receptory v systému „přirozené odměny“ v mozku. Obě zmíněné metody pomoci se závislostí vedly k fyzickým problémům jako je cvakání zubů, třes tlapek či zvýšená úzkost. Podobné experimenty mimo jiné ukázaly krizové chování při plnění úkolů (např. nucený test plavání). Krysy zbavené cukru a umístěné do vody vykazovaly více pasivní chování (při plavání) než chování aktivní (např. při pokusu o útěk), což naznačuje pocity bezmoci.

Nová studie Victora Mangabeira a jeho týmu publikovaná v časopise „Fyziologie & Chování“ uvádí, že abstinenční proces je spojen i s impulzivním chováním. Zpočátku experimentu byly krysy cvičeny k odběru vody stlačením páčky. Po tréninku byly umístěny do prostředí, kde měly možnost výběru čisté vody a vody obohacené cukrem. Po třiceti dnech byly krysy znovu umístěny do prostředí s vodou a jedinci, kteří se stali závislými na cukru manipulovali s páčkou podstatně častěji, než u nezávislých jedinců, což naznačuje impulzivní chování.

Tohle jsou samozřejmě extrémní experimenty. My lidé nebýváme obvykle odstaveni od potravin na dobu 12 hodin, abychom se na konci dne zasytili sladkou limonádou a koblihou. Tyto studie s krysami nám alespoň umožní nahlédnout do oblasti neuro-chemické závislosti na cukru, do procesu abstinence a problematiky chování v těchto fázích.

Po letech dietních programů a knižních rádců je hrozba závislosti na cukru stále aktuální. Existuje mnoho těch, kteří popisují nezměrné chutě na sladké v „cukrovém absťáku“, což může vyvolat a vyvolává návrat k cukru či náhlému impulzivnímu přejídání se. K dispozici je mnoho článků a knih, kde se píše o znovunalezeném štěstí a bezmezné energii lidí, kteří dali cukru sbohem – nadobro ho vymazali ze svých jídelníčků. A i přes všudypřítomnost cukru v naší stravě je pojem závislosti na cukru stále poměrně tabu.

Závěr

Celosvětově se zvyšující výskyt nadváhy a obezity v populaci je závažným problémem, mající souvislost s rozvojem mnoha chronických onemocnění kardiovaskulárního systému a metabolických poruch. Jejich epidemiologie je často spojována s nadměrným příjmem cukrů v potravě a to těch, které se do potravin a nápojů přidávají během výroby a nejsou součástí přirozené stravy. Samotná fruktóza se stala zájmem odborníků, zabývajících se tímto tématem zejména v poslední době. Konzumací sladkých potravin se tedy navodí příjemné pocity a dobrá nálada. Není ovšem vhodné zvyšovat nadměrně nebo dlouhodobě příjem cukrů, protože to může vyvolat vážné zdravotní potíže a nemoci jako diabetes, obezitu, kardiovaskulární onemocnění či psychické problémy. Pokud se ale jedná o občasné požití něčeho sladkého – chutného, není to pro člověka přímo zdraví ohrožující.

Co Vaše motivace rozhodnout se pro cukrový půst? Jdete do toho? Nejvíc Vás asi teď zajímá, jak dlouho to bude trvat než se zbavíme vedlejší příznaků a mlsná nás přestane pronásledovat. U každého je to samozřejmě individuální a nebyly provedeny žádné studie na toto téma s lidskými dobrovolníky. Ale podle již zmíněných výstupů lidí, kteří se cukru vzdali, je zřejmé, že za 40 dnů se dostaneme z nejhoršího a předpokládá se návrat přirozené aktivity dopaminu v mozku. Taktéž se lidem změnila tolerance na sladkou chuť, kdy jim některá sladká jídla připadala příliš sladká.

Zdroj: mashable.com